Tento dopis vznikl u příležitosti udílení Cen Paměti národa 2020 jako náhrada za osobní setkání členů Kolegia Paměti národa, které se koná tradičně v Národním divadle před Cenami Paměti národa.
„Vážení a milí přátelé a podporovatelé Paměti národa,
moje babička by řekla, že to letos bude “pěkně vypráskané” předávání Cen Paměti národa, když bude v prázdném Národním divadle bez diváků a ocenění budou při tom slavnostním okamžiku sedět doma u televize a budou se dívat sami na sebe, jak si cenu převzali od lidí z Paměti národa už dopředu, aby z toho mohl vzniknout záznam, který uvidí diváci 17. 11. v televizním přenosu. Nedá se ale nic dělat, svět je teď v takovém stavu a my jsme vlastně moc rádi, že udělování Cen Paměti národa může vůbec důstojně proběhnout. Laureáti si to zaslouží. Zaslouží si to Paměť národa a zasloužíme si to my všichni, že je možné připomenout významné osudy a příběhy lidí, kteří na vlastní kůži zažili, že bez oběti jsou všechno vlastně jenom trochu kecy, jak trefně poznamenal Petr Pithart na jedné z diskuzí Kolegia Paměti národa.
Ano, také si to myslím, že nic na světě není zadarmo a že svobodná společnost vyžaduje neustálou péči a často i odříkání, aby se dala v dobrém stavu udržet. Stát jako pomocník, na kterého mohou být jeho občané hrdí, to je práce především těch občanů. Záleží na nich, co je pro ně důležité vedle pohodlí a klidu na práci, kterým se tak často zaklínali komunisté, když bránili svůj autoritářský svět před postoji opozice. Zdá se mi, že tenhle “klid na práci”, to je tak nebezpečná společenská choroba, že nějaký Covid je proti tomu zcela okrajový neduh. Současný stav světa je teď takový, že volání po všech možných formách tohoto “klidu” bude sílit. Jsou přece důležitější starosti. Zdraví, životy nemocných, to mohou být zaklínadla čarodějů s mocí, kteří dobře vědí, že strach a obavy z budoucnosti otupují cit pro právo a svobodu.
Tahle otupělost, to je ten opravdový nepřítel společnosti, která se formovala v novodobých dějinách padlými dvou světových válek a umučenými v komunistických lágrech. Náš současný život, jak jej převážně v teple a sytí vedeme, opravdu nebyl zadarmo. Je vykoupený nejenom tou krví nevinných, ale i strádáním statečných, kteří si svými postoji svůj osud sami vybrali. Vědí tedy, co je to oběť. Budiž jim za to vzdávána čest, aby se nezapomnělo nejenom na jejich chování, ale hlavně na jejich myšlení. Tomu se u nás doma říkalo POSTOJ. Postoj je to slovo, ke kterému se snažím dobrat, abych vysvětlil, proč vám vlastně píšu.
Postoj je to, co dělá z člověka občana, z politika státníka a v případě nutnosti z kohokoliv hrdinu. Postoj je zásada. Postoj je charakter a rozhodnutí. Postoj je sám o sobě oběť. Proto vám všem ze srdce přeju, když máme teď tak rozvrácený svět, aby vám všem váš postoj vydržel stále pevný a neochvějný, jako vydržel těm pěti oceněným, kteří letos dostanou Cenu Paměti národa.
Pevné zdraví a svěží mysl vám všem
Jan Dobrovský
předseda Kolegia Paměti národa“